Francie je považována za jeden z hlavních pilířů EU. S novináři a médii se tam ovšem zachází jak v Rusku. Kdyby se takto choval Klaus, to by bylo řečí. Ve Francii funguje jedna z největších novodobých cenzur médií. V době přijímání Lisabonské smlouvy se o ní nesmělo psát špatně. Stejně tak nenajdete ve francouzských médiích pomalu jedinou opravdu skutečnou kritiku vlády, prezidenta a Evropské unie. Diskutovat o tom, zda existují nějaké alternativy současné struktury Evropské unie, je v podstatě zapovězeno.

Není to tak dávno, co vznikl „gilotinový zákon“. Nese sebou odpojování od internetu a diskuse na téma zdanění internetového připojení a užívání mobilů, neboť jedním z důsledků tohoto zákona bude pravděpodobně nižší výnos z internetové reklamy a někdo to zaplatit přece musí. Pokud si chtějí Francouzi přečíst něco o aférách svého prezidenta, musí si koupit noviny jiných států nebo zabrouzdat na servery mimo Francii. Jejich cenzura došla až tak daleko, že prezident Sarkozy prosadil zákon, na základě něhož jako jediný může jmenovat ředitele veřejnoprávní, rozuměj dotované a vládě loajální, televize. Kdyby tohle mohl prezident Klaus, rozjela by se jistě zase mašinérie na téma jeho nesvéprávnosti. Nepředpokládám totiž, že by u nás byl ředitelem televize Bruselu poklonkující vládní panák.

Tento postup byl ale Unii vlastní odjakživa. Novodobí prounijní politici mají plnou pusu svobody slova, ale cenzura nás provází na každém rohu. Stačí se podívat na většinově pochvalné unijní články a naopak na naprostou absenci pravdivých informací o hospodaření, imigraci, zvyšující se nezaměstnanosti, nebo na zlehčování nepokojů v jednotlivých zemích. Ani v minulosti, když jsme ještě nebyli členy EU, se o krizích psát v podstatě nesmělo. Systém dotací řady médií v EU a ve své podstatě odpor k privatizaci veřejnoprávních médií není nic jiného než systematická korupce svobody slova.

Pro mnohé možná skandální, ale pro nás eurorealisty jen další střep do mozaiky ztráty svobod v Evropě, je zásah francouzského prezidenta Sarkozyho do ryze soukromého prodeje akcií deníku Le Monde. Sarkozy si do Elysejského paláce předvolal šéfredaktora Le Monde Erica Fottorona a upozornil ho, že v případě prodeje novin trojici kupujících Pigasse, Bergé, Neil neposkytne vláda listu dotace. Proč? Protože uvedení pánové jsou zcela jiného smýšlení než Sarkozy, který se obává, že by díky jinému směřování obsahu novin také nemusel být znovu prezidentem. On totiž jeden z té trojice, Pigasse, je dlouholetým spolupracovníkem současného předsedy MMF Dominiquea Strauss-Kahna. A ten je zase považován za hlavního Sarkozyho konkurenta v příštích prezidentských volbách. Díky doposud loajálnímu přístupu Le Monde k Sarkozymu se vláda před časem rozhodla poskytnout státní dotaci 45 milionů eur na jeho restrukturalizaci, neboť deníku hrozil zánik. Nyní Sarkozy vydírá soukromé vlastníky a dokonce uvažuje, že deník raději koupí státní France Télécom. Tak by za peníze daňových poplatníků mohl Le Monde psát nadále oslavné ódy na Sarkozyho radost.

Zatímco lidé jako Sarkozy slaví, skutečná svoboda slova je někde pěkně uklizená. Tohle je pravá tvář Evropské unie.

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora

Zdroj: neviditelnypes.cz