.

Před časem jsem si dovolil poznámku, že ekologové občas soutěží se žravým kapitalizmem, kdo planetu víc zničí. Názorný příklad vyplul nedávno na povrch. Začalo se mluvit o důsledcích hospodaření ekologů v Šumavském národním parku v souvislosti s tím, že pan prezident Klaus podepsal petici za záchranu Šumavy. Ponechme stranou skutečnost, že prezident nemá podle všeho jinou možnost zasáhnout a všimněme si ekologické katastrofy samotné. Už po léta je zde přemnožený kůrovec. Protože ekologové znemožnili obvyklá opatření, která se v takových případech s úspěchem provádějí, zničil nejen staletý prales, ale i lesy v širokém okolí. Mají ti pánové svým způsobem pravdu. Ona si matička příroda nějak poradí. Například tak, že zde vznikne pobočka Sahary. Poušť je také přírodní útvar, stejně jako prales. Ostatně po většině starověkých civilizací zbyly pouště, tak proč ne po té naší, že.
Myslím si, že nezaujatému člověku je jasné, že výsledky činnosti ekologů jsou v tomto případě opakem jimi vyhlašovaných cílů a zkusím najít odpověď, proč tomu tak je: Myslím, že přímý hmotný prospěch můžeme vyloučit. Spíš padá v úvahu, že ekolog je ve vymezeném území pánem, který má ještě více práv, než obyčejný vlastník. Ale i to tak úplně nesouhlasí. Žádný vlastník by se svým majetkem nezacházel tak, jako ekologové se Šumavou. Takže hlavní důvod, proč nadřazují zájem kůrovce nad zájem nejen lidí, ale i všech zvířat a rostlin na Šumavě je nutno hledat v nábožensko - ideologické oblasti.
Spousta lidí si do toho místa v duši, které si Bůh vyhradil sám pro sebe raději „nainstaluje“ nějakou ideologii. Může to být zjednodušené náboženství, které dokonce na první pohled může vypadat velice pravověrně, nebo hospodářské představy bolševického či volnotržního typu, feminizmus, rasizmus, liberalizmus, enviromentalizmus a podobně. V každém případě je to soubor zjednodušených pouček, který ve svém nositeli vytváří dojem, že všemu rozumí a všichni, kteří vidí věc jinak jsou zločinci a nepřátelé. Dost se to podobá jevu, kdy nevycválaný puberťák najednou podle svého mínění všechno ví a všemu rozumí. Je tu jen jeden rozdíl - puberta přejde.
Na tak zvaném ekologovi - prosím vás, nepleťte si ho se skutečným odborníkem na zemědělství, lesní hospodářství a příbuznou problematiku, ti tu samozřejmě jsou, jenže se je podařilo ukřičet - bývá dílo ideologie vidět velice dobře. Obvykle se takový člověk chlubí, že na rozdíl od odborníků vidí „celek“, ale přitom není schopen si uvědomit nejjednodušší souvislosti. Abychom nemluvili jen o kůrovci: Obvykle tito lidé hájí – s fanatizmem hodným lepší věci – divoké šelmy a dravce (dravé ptáky). Když jim připomenete, že když zachrání jednoho dravce, zabijí tím tisíc jiných živočichů, které ten tvor do konce svého života sežere, odpoví vám, že je to přirozené. Je jistě přirozené, že se masožravci živí těly jiných živočichů, ale nějak mi uniká, co je přirozeného na tom, když se nadřazuje zájem jednoho masožravce zájmu tisíce jiných tvorů. Není možno zachovat obojí, takže se té volbě nelze vyhnout, ani tím, že se tváříme jako neutrálové a vymlouváme se na „přírodu“.
Druhý argument tohoto typu ekologů jsou povídačky o přírodní rovnováze. Ve skutečnosti vypadá výsledek jejich činnosti takto: Do oblasti s dostatkem zvěře se stáhnou dravci a rozmnoží se tam. V krátké době vyhubí skoro vše živé a sami zajdou nedostatkem potravy. Do mrtvé oblasti se postupně stahuje zvěř a množí se tam – tedy pokud nebyla celá oblast mezitím zničena například přemnoženým hmyzem. Zvěř přiláká dravce a jev se opakuje. Nevím, proč tomu říkat rovnováha. Mně to připomíná způsob, kterým se pohybuje opilec – ode zdi ke zdi. Jako rovnováha mi spíš připadá stav, který si pamatuji z doby, kdy myslivci moudře nebo méně moudře hospodařili a škodná se ve vlastním zájmu držela mimo dostřel z brokovnice. Když člověk začátkem léta vyšel po ránu do přírody, byl vždy obklopen zpěvem stovek ptáků nejrůznějších druhů. Dnes abys ptáčka zpěváčka hledal „ve dne s lucernou“. Říká se, že opilcovi po ránu kytky smrdí a ptáci řvou. Že by to byl důvod, proč se ekologové takovým způsobem vyrovnali s ptactvem nebeským?
Zanechme ale žertů, raději si všimněme, že se příroda, obhospodařovaná podle pravidel, prosazovaných ekology chová podobně, jako kapitalizmus se svými „cyklickými“ krizemi a „tržní samoregulací“. A můžeme to vzít obecněji: Když se podíváme ta říkajíc „za fasádu“ moderních ideologií, když si uvědomíme, k jakým důsledkům vedou ta ušlechtilá prohlášení, většinou zjistíme, že prohlašují za přirozené temné stránky skutečnosti. Tedy takové věci jako je smrt, bída, utrpení - samozřejmě u těch druhých - nevkus, nahota, perverze a jiné podobné. Samozřejmě ne všechny u všech, ale v každé ideologii najdete něco z toho přimícháno. Zastánci příslušné ideologie si nejsou schopni uvědomit, že je na tom něco podivného, natož že tím postrkují třeba radost, pohodu, krásu směrem k nepřirozenému. Tím víc ovšem podobné věci vidí na konkurenčních ideologiích. Zčásti je to možné vysvětlit puberťáckou snahou prosazovat opak toho, co vidí jako správné lidé zkušení, moudří a v případě ekologů skutečně sžití s přírodou. Jenže to nevysvětluje, proč všechny ty ideologie, přestože mezi sebou tvrdě bojují, prosazují nakonec to samé. Zničení jakékoli svobody, ale zároveň i odmítnutí legálního řádu a hierarchie ve společnosti. Proč všechny směřují k anonymitě mocných - tedy ke stavu, kdy všichni cítí, že jsou utiskováni svévolnou mocí, ale nikdo nedovede říci, odkud ta moc pochází a kdo je jejím nositelem. Ono to vypadá, jakoby to všechno bylo řízeno z jednoho centra. Někteří lidé mají (z pozice své ideologie) i jasno, co je to za centrum a kdo jsou jeho členové.
Mně to připadá příliš jednoduché, už proto, že ani nábožensky ladění ideologové nepočítají s tím, že by za tím mohly být vlivy duchovní. Vybavují se mi v té souvislosti slova jednoho kazatele, který před časem řekl: „Někdy v osmnáctém století bylo vědecky zjištěno, že ďábel neexistuje. A ďábel poslušně přestal existovat. Jenže dnes se jaksi nemůžeme vyznat v tom, co se děje“. Můžete právem říci, že vymlouvat se na ďábla je až příliš pohodlné. Jenže dnes jsme tuto možnost odmítli úplně (taky pohodlně) a dopadli jsme přesně podle teorie poznání od Járy Cimrmana - nevíme nic.