Oskar Krejčí - Ať žije válka!

2019-12-13 (09:41)

Takzvaná občanská válka v Sýrii je po studené válce prvním ozbrojeným konfliktem,

v němž proti sobě stojí mocnosti. Podle prognózy zpravodajských služeb USA Globální

trendy 2030: Alternativní světy by sice v nejbližších letech žádná světová válka neměla nastat,

ta je ale definována jako válka všech mocností – vojenské střety jednotlivých velmocí tato

předpověď nevylučuje.

V případě konfliktu v Sýrii podporují hašteřící se mocnosti proti sobě stojící strany

jak diplomaticky, tak propagandisticky, vojenským materiálem, výcvikem, logisticky, ale

i zpravodajskými informacemi. Situace na bojišti se vyvíjí ve prospěch vlády. Kdy zajistit

změnu poměru sil, když ne teď?

Generální tajemník OSN koncem července odhadl počet zabitých ve válce v Sýrii

na 100 tisíc. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v případě této války aktuálně

eviduje téměř dva miliony běženců. Je nesporné, že taková situace vyžaduje mezinárodní

zásah. Otázkou je, zda intervence má mít podobu dodávek zbraní, jak to činí Rusko při

podpoře republikánské vlády či některé západní velmoci spolu s arabskými feudály v případě

povstalců a jejich zahraničních spolubojovníků. Nebo formu „humanitárního bombardování“,

které by vychýlilo poměr sil v neprospěch vlády.

Představa, že válka je cesta k demokratickému míru, byla už odzkoušena. Podle serveru

Costs of War v období od roku 2001 do letošního února v oblasti Irák–Afghánistán–Pákistán

zahynulo více než 330 tisíc lidí; jedná se o přímé oběti války odstartované Spojenými

státy. Souhrnné náklady na tuto válku, tedy peníze již někomu vydané nebo slíbené, činí

přibližně čtyři biliony dolarů. Na konci minulého roku registroval zmíněný Úřad Vysokého

komisaře OSN pro uprchlíky více než 2,5 milionů běženců z Afghánistánu a téměř 750 tisíc

z Iráku. Přitom v Iráku počet mrtvých v důsledku teroru míří opět do rekordních výšin – jen

v květnu zemřelo v důsledku nejrůznějších útoků více než tisíc lidí. O demokratizaci Libye

prostřednictvím „humanitárního bombardování“ nemluvě. Pravdou ale je, že zkorumpované

politické elity jsou pro zahraničí mnohem čitelnější a ovladatelnější než elity snažící se

definovat či dokonce prosazovat národní zájmy.

Přívrženci kompromisu a mírového řešení konfliktu v Sýrii, a je jich mnohem více

než pouze Rusko, Čína a generální tajemník OSN Pan Ki-moon, jsou ve výhodě pouze do

okamžiku, než se na Damašek začnou z oblohy řítit střely s plochou dráhou letu. Pak bude

iniciativa na státech útočících. Jakmile redaktoři BBC a CNN začali mluvit o povinnosti

mezinárodního společenství zasáhnout, někde se začaly zahřívat motory bombardérů.

Takto se kradmo mění svoboda slova v patriotickou disciplínu neokoloniálních médií.

V propagandistickém žargonu totiž „mezinárodní společenství“ není OSN. Dokonce to není

ani Evropská unie či NATO. „Mezinárodní společenství“ – to jsme „my, co spolu mluvíme“

a máme vojenskou sílu. Mezinárodní právo, vyžadující k válčení souhlas Rady bezpečnosti

OSN, je zbytečné, když lze tolik žádoucí cíle prosadit bombardováním.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Unie přestane existovat, ostatně jako vždy

v krizových situacích. Počká si na všední dny, kdy bude třeba někoho na východě pokárat

za nedodržování lidských práv. Ve dny sváteční, kdy se bombarduje, se pak NATO přidá

ke svým mocenským vůdcům – jako po začátku francouzského bombardování Libye. Silný

Západ přece potřebuje klubovou solidaritu, ne mezinárodní právo. Předpokladem uznání

významu diplomacie je pro některé západní politiky získání převahy na bojišti. Právní

nihilismus je dálnice směřující ke geopolitickému chaosu.

„Humanitární bombardování“

„Bombing-first Diplomacy”

Proměna prostředí

1

Situace se ovšem pro vojenský zásah jeví jako výhodná. Syrská vláda, byť byla pod

tlakem Egypta i za bývalého egyptského prezidenta Muhammeda Mursího, ztratila po jeho

svržení významné spojení: pučisté z Káhiry jistě nepustí přes Suezský průplav iránské

vojenské lodě nebo lodě s vojenským nákladem. Turecko, kde pod taktovkou vlády probíhají

masové manifestace na podporu svrženého egyptského prezidenta Mursího, zároveň pomáhá

bojovníkům proti syrské vládě a nabízí NATO své území jako nástupní prostor pro útok na

svého souseda.

Daří se živit rozpory mezi šíity a sunity. Výsledkem mimo jiné je, že libanonský

Hizballáh sice podporuje syrský režim, ale palestinští vůdcové začali pod patronací

amerického ministra zahraničí Johna Kerryho nové kolo vyjednávání s Izraelem. Případným

bombardování Sýrie zároveň Západ vyšle novému íránskému prezidentovi jasný signál, že

jaderný program je mírový jen tehdy, když jej jako takový uznají CIA a Pentagon. Co udělá

útok Západu na Sýrii s Irákem zmítaným v explozích sektářských atentátů, je velmi obtížné

odhadnout. V každém případě mnozí z ozbrojenců bojujících proti vládě v Damašku patří i

mezi protivníky vlády v Bagdádu, a Bagdád udržuje velvyslanectví v Damašku.

Díky kauze Edwarda Snowdena, který po vyzrazení využívání internetu a odposlechů

ke globální špionáži uvízl s azylem v Rusku, je Moskva ve Washingtonu opět viděna ve

studenoválečnických barvách. Jako diplomatický obhájce mezinárodního práva se při útoku

na Sýrii dostane Moskva do nevýhody: poklesla by její prestiž, protože vojensky na obranu

Damašku při útoku z hloubky Středozemního moře zasáhnout nemůže, byť má v Sýrii svoji

vojenskou základnu.

A také jak by mohla vojensky zasáhnout? Vždyť USA bombardují „pouze“ Sýrii,

zatímco Rusko by muselo vojensky udeřit alespoň na flotilu supervelmoci – což je

nepřijatelné. Výhoda je na straně útočníka. Obrana Sýrie, která byla budována za spoluúčasti

Ruska, se proti dešti střel s plochou dráhou letu pravděpodobně ukáže jako nedostatečná;

údajně má být nyní proti Sýrii jen ze strany USA připraveno přibližně 600 těchto střel.

Jednalo by se ale o významný technický i operační test. V této situaci se příští týden

v Petrohradě setká Vladimír Putin s Barackem Obamou na summitu G-20. V případě

vojenského útoku proti Sýrii půjde o obtížnou zkoušku diplomatického umění Moskvy,

má-li si zachovat tvář. Jakou masku si po bombardování nasadí Západ pro jednání nejen

s hostitelem, ale i s Čínou, Indií, Brazílií, Jihoafrickou republikou…?

Vysoce přesné zbraně – střely s plochou dráhou letu, naváděné bomby a nejnovější

rakety – jsou základem současné západní vojenské strategie i operačního umění. Protože

se jedná o zbraně, které nelze volně prodávat, neboť hrozí nebezpečí jejich zneužití proti

prodejci, jsou možné pouze dva způsoby uvolnění skladů: staré výrobky zničit, nebo využít

ve válce. Od roku 1991, kdy byly poprvé masově nasazeny proti Iráku, by se mělo jednat o

šestou akci:

• Útok na Irák – 1991 (s podporou Rady bezpečnosti OSN)

• Útok na Jugoslávii – 1999 (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)

• Útok na Afghánistán – 2001 (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)

• Útok na Irák – 2003 (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)

• Útok na Libyi – 2011 (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)

• Útok na Sýrii – 2013? (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)

Z tohoto kalendáře lze vysledovat „biorytmus militarismu“, kdy je nutné zajistit likvidaci

těchto zbraní, aby bylo možné pokračovat v jejich modernizaci a ve výrobě. Je třeba udržet

technologickou převahu, která umožňuje válčit na bezpečnou vzdálenost, aby se domácí volič

nezlobil kvůli vlastním ztrátám.

Potrestat Rusko

Biorytmus militarismu

Veřejné mínění v USA

2

Nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama má sice v plánech na útok proti Sýrii

nadšené podporovatele v konzervativním britském premiérovi a socialistickém francouzském

prezidentovi, ovšem americká veřejnost tak válkychtivá není. Podle posledních výzkumů

centra Gallup podporuje vojenský zásah proti Sýrii 24 % dotázaných a 68 % je proti (31.

května); dodávky zbraní povstalcům podpořilo 51 % dotázaných přívrženců prezidentových

Demokratů, zatímco mezi Republikány to je 29 % a mezi nezávislými 33 % respondentů

(21. června). Úspěšný a krátký „chirurgický“ zásah, po němž by mohly v akci pokračovat

francouzské a britské jednotky, by ale asi veřejné mínění USA strávilo.

Kampaň kolem údajného chemického útoku syrských vojáků pracuje s minimálně

pravděpodobnou představou, že vláda prezidenta Bašára Asada spáchá sebevraždu ve

chvíli, kdy vítězí na bojišti. Média ale dokážou zázraky. Třeba zvednout emoce kolem

předstíraného incidentu v Tonkinském zálivu (1964), což otevřelo cestu bombardování

Severního Vietnamu. Nebo plasticky vykreslit neexistující zbraně hromadného ničení

v Iráku v předvečer zahájení války (2003). Počet zabitých Egypťanů při manifestacích proti

Mubarakovi (2011) i proti letošnímu puči odpovídá počtu údajně zabitých při manifestacích

v Libyi. V případě Libye toto množství posloužilo jako dostatečné propagandistické krytí

bombardování; v případě Egypta to samozřejmě ani v roce 2011, ani letos nikoho nenapadlo.

Chemická propaganda již běží na plné obrátky. Prý není nutné čekat na závěry

vyšetřování vedeného inspektory OSN, důležité je dopředu prohlásit, že výsledky budou

chybné. Co na tom, že například Carla del Ponteová – kdysi hlavní žalobkyně Mezinárodního

trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, dnes velvyslankyně Švýcarska v Argentině a

členka Nezávislé mezinárodní komise pro vyšetřování situace v Syrské arabské republice při

Radě OSN pro lidská práva – uvedla, že chemické zbraně použili rebelové, nikoliv vládní síly.

Pravdu má přece ten, kdo ovládá media.

Demokracie se mění na tržiště, kde je možné pomocí reklamy prodat jakoukoliv

hloupost. Děje se tak díky státníkům jako Tony Blair, Geoge Bush ml., David Cameron,

Nicolas Sarkozy či jeho epigon François Hollande. Úděsné je – jak naznačují zkušenosti od

Afghánistánu po Libyi –, že nikdo z nich vůbec netuší, jak po válce tvarovat mírovou, neřkuli demokratickou společnost. A právě takoví dekadentní politici se pak večer na banketu v

divadle ušklíbnou nad prostoduchostí toho směšného doktora Galéna: „Nám se nemůže nic

stát. My přece bílou nemoc nemáme!“

* * *