Pripojte sa k nám na Facebooku!

Na stránke CHELEMENDIK.SK nájdete výber našich načítanejších článkov.

V profili Sergeja Chelemendika - argumenty a fakty, komentáre a diskusie

   Pripojte sa k nám na YouTube!

    Kanál CHELEMENDIK.SK - videá Sergeja Chelemendika
    a ďalších našich autorov v rôznych jazykoch

Veľký dvojizbový byt v Starom Meste
na bývanie aj podnikanie DOBRÁ CENA!

Milí priatelia!
potešte svojich blízkych originálnym darčekom!
V našom kníhkupectve nájdete
ruské knihy, filmy, cd, matriošky, kalendáre aj plagáty.

Na všetky tovary teraz máme zľavy!

Viac na: http://ruskeknihy.sk/

Krásné. Mladé. Osamělé - Proč?

2012-02-04 (01:33)

20. března 2010

Nároky a dovednosti žen a mužů se přestaly potkávat. Přibývá nešťastných dam i zmatených mužů. Ubývá dětí

Je jich spousta. Jsou mladé. Jsou elegantní. Jsou úspěšné. Jsou bez partnera. Starobylá představa viní osamělostí žen jejich „přílišnou emancipaci“. Pravda je však nepříjemnější: Tuto vrstvu dam k osamění odsoudily jejich vysoké nároky, mužská pohodlnost, či raději nesoulad mužských a ženských rolí. Jak si kdo račte přát.

Nevíte, jak se to stalo. Nevíte ani, kde ho hledat. Kamarádi vám nabízejí často už jen zoufalce, alkoholiky či jedince patologicky závislé na matce. A vy sama netušíte, kde normální svobodní muži vašeho věku vlastně jsou,“ popisuje své životní překvapení nedobrovolně single slečny šarmantní doktorka Jitka B, jejíž identitu (tak jako všech ostatních žen v tomto textu) autor pro jistotu zatemnil. Kolik je smutných žen?

Počty nelze dohledat, ale jejich existence je očividná. Lze to poznat z dat ČSÚ, z vyprávění psychologů i z obyčejného pozorování. To má sice pro statistiky nicotnou vypovídací hodnotu, ale nevznikla by bez něj ani klasická fyzika, ani psychoanalýza, ani obyčejný novinový text.

„Jestli existují? Mám jich plný barák!“ směje se nad otázkou Mirka Vopavová, svého druhu expertka na viditelný ženský svět – řídí redakce ženských časopisů nakladatelství Hachette Filipachi (mimo jiné Marianne, Elle či Apetit). „Vždyť já už dneska téměř jiný mladý holky nepotkávám.“ Sečíst zkoumanou populaci přesně je nemožné: „Málokterý single je opravdu úplně sám,“ píše na základě svých kvalitativních výzkumů sociolog Marcel Tomášek. „Tito lidé procházejí různými alternativními vztahy, řada z nich také nežije v samostatné domácnosti. Je proto těžké singles definovat, či dokonce zachytit je pomocí statistik,“ dodává Tomáškova kolegyně Michaela Bartošová z Masarykovy univerzity v Brně. Nějaká čísla přesto existují: „Podle počtu mladých nesezdaných a bezdětných lidí víme, že jde většinou o muže s nejnižším vzděláním a ženy s nejvyšším vzděláním. Tedy jedince, kteří se s velmi malou pravděpodobností dají dohromady.“

„Zajímavých klientek, které svou samotu vnímají jako problém, opravdu přichází čím dál víc,“ potvrzuje Marie Henková z pražského Psychoterapeutického institutu. „Chlapi ten problém neakcentují, ti přicházejí později a s jinými otázkami.“

Čísla nám stejně neřeknou to hlavní: jak úkorně jednotlivé ženy svou situaci vnímají. Ale existenci problému osamělých mladých žen potvrzují terapeuti, psychologové, prodejci a zejména ony samotné:

„Mám pocit, že je nás čím dál víc. Nevím přesně, proč jsme samy. Nechceme se vázat? Máme moc přesnou představu o tom, koho chceme, a nikdo nám nevyhovuje? Jsme zvyklé na single život a nechceme partnera na úkor svého pohodlí? Většina holek, co znám, považuje samotu za křivdu, protože moc dobře vědí, že jsou,dobré‘, a nejde jim do hlavy, proč teda nikoho nemají. A taky to asi berou úkorně, protože okolí na ně tlačí, aby si někoho našly a měly děti,“ reflektuje vlastní pocity budoucí ekonomka Lenka (24), toho času studující v Kodani.

Pro celý tento text bude klíčová Lenčina otázka: Proč jsme samy? Odpověď cosi naznačí nejen o naší civilizaci, ale i o něčem specifickém v české společnosti.

Samy si za to můžou Mohou si za to ženy samy? Z jistého pohledu bezpochyby. Nastavily si laťku, kterou málokdo přeskočí. Mladé dívky nemají být krásné, vzdělané a na úrovni – pokud o to muži nestojí... A pokud jim jejich vrstevníci nevoní, nemají si stěžovat. A oni často opravdu nevoní... Před třiceti lety ovšem také nevoněli, a ženy s nimi přesto uzavíraly manželské svazky.

Tady je vysvětlení prosté: společenský tlak. I ženy, které nebyly úplně nadšené ze svých možných životních partnerů, často „zavřely oči a myslely na Anglii“, respektive na touhu mít rodinu a vlastní děti. Platí to i v sociální rovině: snažily se začlenit do většinové společnosti, nebýt „jiná“, divná.

Dnešní mladice si může větší vybíravost dovolit, tlak společnosti už není tak silný, respekt k jinému stylu života je považován za moderní a žádoucí. Přesto si jen málo žen volí single život z přesvědčení. Velmi často je to zkrátka volba menšího zla.

Helena (29) studuje management NGOs: „Po tom, co mi přítel vyčetl, ze chci jet na celé léto na unikátní stáž do Ameriky, jsem se rozhodla dělat věci po svém a nenechat si do nich mluvit.“

Proč je tedy tolik „podle všech dostupných měřítek žádoucích“ žen bez partnera? Nemyslíme tím neschopnost sbalit dočasného utěšitele. Tato esej pojednává o „elegantních, inteligentních, po všech stránkách žádoucích“ ženách, jejichž hlavním zaměřením není pouze jejich práce.

Chlapečků se rodí nepatrně více než holčiček. A ačkoli o něco častěji v mládí umírají (zejména na úrazy), je mužů a žen v populaci schopné reprodukce v podstatě přesně stejně. Tedy: je-li dost nezadaných slečen, musí být dost svobodných mládenců. Jenže oni sami svou situaci jako „problém“ zatím neartikulují.

Prosté vysvětlení je čistě biologické: pánům je trochu jedno, založí-li rodinu v pětadvaceti nebo pětačtyřiceti. Příběhů o šťastných pětapadesátiletých otcích je plný svět, v přílohách věnovaných vztahům a zdraví se píše už jen o sedmdesátiletých otcích... Čili sex dependency ratio je velmi vyostřené v neprospěch dam: u nich je rozmezí 30–40 let vnímáno jako kritické.

Stejně tak je prostý důvod v společenské konvenci: muži – a jejich okolí – nepovažují nesezdaného muže za problém, na ženy ve stejné situaci se okolí dívá s podezřením. Založení rodiny není tak důležitý projekt v chlapském, lépe řečeno mládeneckém životě. Ale ani tato explanace nám úplně nestačí – v takovém případě by se ženy alespoň částečně podělily o starší, zralejší partnery.

Mnohem důležitější vysvětlení je jinde: „Čeho naopak neubývá (ba právě naopak), jsou nároky a požadavky na případného partnera. Jak dobýváte stále více životních met (kariéra, peníze, bydlení, realizace cestovatelských snů atd.), sledujete řadu troskotajících vztahů ve svém okolí a ujasňujete si tak více a více, co byste chtěly a co nikoli. Zabydlujete se ve své docela pohodlné samotě a potřebujete mocný (a kvalitní) impulz k tomu, se zadat. Svou náročností, neochotou ke kompromisům či slevování ze svých požadavků a tím, kým jste se během single období svého života staly, se však vaše atraktivita v očích vašich případných protějšků snižuje,“ snaží se problém definovat Lenka z úvodu.

Tenhle základní, určující pocit nejsem ochotna se rozhodnout pro život s někým, koho si nevážím artikuluje každá osamělá žena, s kterou měl autor čest hovořit.

Jenže klukům k úspěchu v životě stačí mnohem méně než holkám. Jak je to možné?

Jedna stopa se skrývá ve zdánlivě úplně hluchém zdroji: lifestylových časopisech. Zatímco ženským čtením trafiky přetékají, ty pánské se počítají v jednotkách. Hlavní rozdíl však není v množství, ale v tónu. Většina holčičího čtení je plná návodu na „sebezlepšení“, zatímco pánské popisují zábavu. Snad nejvýstižnější je slogan jednoho z nich: Maxim – nejlepší zábava pro muže od vynálezu ženy.

Redaktoři vysvětlují, jak se nejlépe bavit (s koťátkem, autíčkem, na výletě), zatímco redaktorky dávají rady, jak být ještě úspěšnější, a to zdaleka nejen v oblasti, která se u lesklých časopisů sama nabízí – tedy péče o vzhled. Čtenářka Elle, Cosmopolitanu či Harper’s Bazaaru se svým způsobem neustále vzdělává, po přečtení každého čísla bude ještě více šik, bude umět lépe skloubit profesní a soukromý život, bude rozhodně lepší milenka, výkonnější profesionálka a odbornice na mezilidské vztahy... a samozřejmě bude i lépe pečovat o svou pleť, vlasy, zdraví a rozvíjet své kulinářské a hostitelské schopnosti. Pravidelně se opakujícím formátem článku v ženských časopisech je výčet dvaceti, padesáti či stovky věcí, které „musíte stihnout, než vám bude...“. Věková hranice se mění podle cílové skupiny časopisu.

Pokud čtenářka stihne alespoň větší část ze zadaných úkolů (mezi kterými figurují položky ze všech možných oblastí: od „porodit první dítě“ přes „naučit se řídit auto“, přes „navštívit New York“ až po „obnovit dobrý vztah se svou matkou“), je jisté, že se nebude mezi ostatními ženami cítit příliš méněcenná. Stojí ale pak před úkolem z nejtěžších – objevit chlapa, který bude schopen alespoň ocenit, co všechno dokázala... Klíčová otázka: není to právě tento téměř nekonečný nárok, který muže odradí?

Možná že zde dokonce existuje nepřímá úměra: čím je žena (ze svého pohledu) dokonalejší, tím hůře hledá adekvátního muže – protože ten má úplně jinou představu dokonalosti a štěstí. Obrovský nárok žen a obrovská zmatenost mužů je nejhlubší podstata „naší současné krize“.

Proč tě holky nechtějí „Frajírci nebo bambulové, občas dokonce dva v jednom,“ popisuje svůj pohled na svobodné vrstevníky s jistým smutkem v hlase Jitka z reklamky (28). Je-li tam posměch, pak ho jako správný bambula nedokážu dešifrovat.

Je to arogance mladé profesionálky? Možná. Ale stejně tak jde o aroganci (čili přehlížení) mladých samců, kteří nejsou schopni se samicemi udržet krok. Ukažte mi ženu ve věku 25–40 let, která o sebe nedbá – nestará se o vzhled, stravu, zdraví, práci... Pár jich najdete, ale je jich zlomek. Mužů, kteří se o tohle vše starají, je jen o trochu víc než holek, které se NEstarají. Důsledkem je hluboká nekompatibilita rolí a očekávání.

Ti adekvátní chlápci zmizí z trhu v podstatě v okamžiku promoce; občas se o ně svede poměrně tvrdý (a pánům neviditelný) boj. Velmi rychle poté jsou staženi z oběhu i muži, kteří sice naplňují mnohé charakteristiky „neznám-nestarám se-neřešímnechci“, ale mají alespoň jednu zajímavou vlastnost: třeba schopnost vydělat peníze / inteligenci / zevnějšek / sociální dovednosti. Pak zůstanou na sexuálním trhu jen bambulové v sandálech s ponožkami, mazánci, IT-ufoni.

Situace vyhovuje jen pár radostně nesvázaným samečkům, kteří si s rozkoší školáka v cukrárně nabírají plný tácek – protože ke sbírání je toho teď tolik!

One trick pony

Kde se vzala tato nespokojenost holek s klukama? Těžko říct, ale je silná – a pochopitelná. Dámy jsou elegantní. Dámy o sebe dbají. Dámy se umějí chovat. Dámy hledají jich hodnou práci i partnera. Dámy na sobě makají.

Není to nějaká vyšší morální kvalita, ale kulturní stav. Dáma, která o sebe nedbá, nemá šanci přežít – sehnat dobrý džob ani přijatelného partnera. Obézní, špatně oblečená žena, která nemá alespoň vysokou inteligenci či sociální schopnosti, je vyřízená. Obézních, špatně oblečených mužů s nijak vybranými způsoby potkáte stovky. Proč si to mohou dovolit – a proč ženy ne?

Bohužel, mužům stačí odmala jedna jediná dovednost, aby jakž takž spokojeně proklouzli životem: kopat do míče, bušit do klávesnice, programovat či mlátit krumpáčem. „Kluci na všechno kašlou. Stejně jim nakonec spadne do klína všechno, co potřebují, tak proč by se snažili?“ říká hořce a rezignovaně osmatřicetiletá Katka S.

Chlapi se starají mnohem méně než ženy – o zevnějšek, potomstvo, zdraví, což dokazuje i třeba statisticky průkazná nižší frekvence preventivních prohlídek u lékaře. Pánům stačí k jakémusi spokojenému přežití zdatnost v jediné činnosti. Jedna dovednost jim zajistí práci, příjem i jistý, byť nijak závratný sociální status. Což holkám nestačí ani vnitřně, ani společensky. S jedním jediným trikem prorazí jen výjimečně. Proč pánům dámy nescházejí? Nespěchají do otcovské role, nespěchají do dospělé role, možná ani jednu z těch rolí nakonec nechtějí.

A pomalu narůstá počet žen, pro které ne že by muži neexistovali, ale je jich prostě málo a „ti přijatelní“ jsou už dávno zadaní. A na rozdíl od předchozích generací ze svých představ nechtějí slevit, odmítají život s mužem, jehož civilizační návyky a vnitřní nároky se neshodují s jejich. Nechtějí ani maminčina mazánka, nechtějí bačkoru a nakonec ani dobrodruha, který je ochotný „být s ní“ jen pár měsíců v roce.

Oschlé kolečko šunky

„Já si tohle nejvíc uvědomovala v tanečních, který jsou pro mě dodnes jedno z největších životních traumat: holek je tam vždycky víc než kluků a slabé kusy zůstanou bez tanečníka. Já to přirovnávám k pocitu, který musí mít v řeznictví takový to horní kolečko šunky – žádný zákazník ho nechce, protože je oschlý,“ popisuje Lenka... Psychologové naznačují, že dívky potkává víc formativních vlivů, které je nutí na sobe tvrdě pracovat. Potřeba nezůstat na ocet je odmalička silná. Zatímco tlak otců na prvorozeného (či na syna obecně) celkově slábne, vztah matek a dcer – jakkoli často extrémně komplikovaný – je mnohem užší.

Kdy se role srovná s očekáváním?

Na počátku jsme jen naznačili jeden klíčový faktor: některým mládencům se do žádného vážného vztahu nechce. Vrstevníci „našich“ žen často nemají o žádný „velký vztah“ zájem. Chtějí bydlet u maminky, chtějí pít pivo, chtějí jezdit na kole a do hor... Otcovství ani „dospělost“ je vůbec neláká.

Je v posledku jedno, zda zodpovědné holky nechtějí juvenilní kluky, nebo zda normální kluci nechtějí přemotivované holky. Výsledek je pokaždé stejný: éra kompatibility mužských a ženských rolí je pro nemalou část populace u konce – nové soužití se teprve hledá.

Herzigové paradox Tedy: existuje tady nemalá skupina žen, které nedokážou najít muže, jenž by vyhovoval jejich nárokům na partnera – parťáka, přitom zároveň mnohé přiznávají, že by úplně nejraději někoho, koho by mohly obdivovat a ke komu by mohly vzhlížet.

Jak má však najít krásná, chytrá a elegantní dáma muže, ke kterému by mohla „vzhlížet“, když nemůže najít ani toho, nad nímž by nemusela mhouřit obě oči?

Vzniká tady dvojitá past: nejen že ženy nemohou najít muže jim rovné, ale některé z nich chtějí ještě mnohem víc: partnera, o jehož široká záda, bystrou mysl a dokonalý vkus by se mohly v princeznovském schoulení opřít.

„Stará“ kultura (která zachovává v rozdělení rolí i jistou mocenskou hierarchizaci) je ve střetu s novým světovým pořádkem, který je založen na plné rovnosti partnerství. Nekompatibilita rolí a krize mužské identity mají už zjevné důsledky: nespokojené, nešťastné ženy, které navíc často tráví mnoho času s „osudovými“ ženatými muži (a už tak málo četná manželství dostávají další rány). Muži „utíkají do regrese“ a tento infantilní postoj se logicky projevuje i jinde než jen v partnerských vztazích.

Ta rozprava není bohužel vůbec akademická. Jedné ženě se průměrně narodí méně než 1,5 dítěte. Ačkoli nás aktuální data matou, Česko se brzy stane prudce vymírající zemí.

***

Dáma, jež o sebe nedbá, nemá šanci sehnat dobrý džob ani dobrého partnera. Zato tlustých, směšných mužů s otravnými manýry potkáte stovky.

Je v posledku jedno, zda zodpovědné holky nechtějí juvenilní kluky, nebo zda normální kluci nechtějí přemotivované holky. Fakt je, že obě strany jsou nedobrovolně samy.

Zdroj: lidovky.cz