Jak jsem byl léčen (z obdivu k USA)

2021-03-04 (17:58)

J. Hruška

Dlouho jsem váhal, jestli mám tuhle dávnou vzpomínku „hodit na papír“. Pak převládlo mínění, že a) v době, kdy se nám lže jako nikdy má každý střípek pravdy cenu, b) někoho může pobavit, možná i poučit líčení, jak jsem (nejen já) naletěl a c) zrovna mě nenapadá nic jiného, o čem psát. Takže:

Před časem, snad v létě roku 1992 pořádala evropská konference Evangelické církve metodistické episkopální jižní sejití v Hollabrunu v Rakousku u českých hranic. (Tato církev má ústředí v USA a je větví britského metodismu, který byl silně ovlivněn moravskou Jednotou bratrskou.) To shromáždění bylo pojato jako velkolepá akce. Jen jedna věc nám působila určité rozpaky. Těžko se dalo přehlédnout, že je to také míněno jako oslava „vítězství nad komunizmem“. My, kteří jsme žili na východě jsme samozřejmě věděli, že u nás žádný komunizmus nebyl a že Sovětský svaz vyhnil zevnitř natolik, až k jeho pádu stačilo kýchnutí.

Doufali jsme, že jde o určité nedorozumění, které se snadno vysvětlí. Netušili jsme tenkrát, že Američanům je představa, že taky jednou zvítězili, dokonce nad zločinným komunizmem natolik vzácná, že jí budou držet vzdor faktům další desetiletí. Že se ještě po dvaceti letech budou chovat jako afričtí domorodci, kteří našli v poušti mrtvého lva a teď se vychloubají, jak ho zabili. Že se u nás najdou patolízalové, kteří je budou podporovat naprosto v čemkoli, to se celkem dalo čekat. V jiných zemích je ostatně toto patolízalství ještě rozšířenější.

Vraťme se ale k příběhu. Hned druhý den nám nějaký člověk anglicky vysvětloval, že jsme teď svobodní. Že ale vítězství svobody není úplné, protože se najdou padouši, kteří neuctívají Václava Havla - tedy tak nějak to vyznělo. Samozřejmě že jsem věděl, co věděl v té době každý, kdo se vážně zajímal o politiku - že Havel je bytost nafouknutá propagandou, tvor, který umí jen dlouze opakovat žádoucí názory. Jestli pochybujete, tak pěknou ukázkou je jeho projev z roku 1989 před první prezidentskou volbou, který se dnes velmi správně občas připomíná. To, co tam říkal byl za vlády komunistů program demokratické opozice. Připomenu dva body, které se dnes nejčastěji citují a porovnávají se skutečností: Tvrzení, že nechce návrat kapitalizmu a tvrzení, že po ročním setrvání v úřadu už nikdy nebude prezidentem.

Tehdy samozřejmě všichni chtěli nápravu minulých chyb a nedostatků. Nikdo netoužil po návratu kapitalizmu z 18. století, doplněnému o moderní morální rozklad. Přesněji řečeno: Kdo to chtěl, ten své plány tajil. Ostatně dodnes si myslím, že nám tento sebevražedný hospodářský systém vnutil západ, protože se zbláznil z představy, že „zvítězil nad zločinným komunizmem“. Ke druhému bodu: Kdo Havla znal, ten věděl, že se na prezidenta nehodí, leda z nouze a na co nejkratší období, a i to jen proto, že ho západní propaganda učinila známým. (Proto ho později jisté kruhy držely jako svojí nesvéprávnou loutku ve funkci po dvě období.) Doufali jsme, že do roka po převratu se objeví skutečné osobnosti a proběhne první demokratická volba prezidenta. Že to tehdy ve zmíněném projevu vyhlásil jako svůj objev a program, to se dá pochopit. Že není schopen si uvědomit nějaký rozpor mezi tím, co tehdy říkal a co se později pod jeho vládou dělo, to je naproti tomu typické.

Jak říkám, uvědomoval jsem si, že náš poučovatel je v tomto bodě úplně vedle. Tak jsem vystoupil a snažil se ho přivést zpátky na zem pomocí připomínky, že pan Havel často mluví o duchovnu, ale přitom nevyznává žádné definovatelné náboženství, což je polovičatost pro něj typická. Vzhledem k tomu, že se to odehrálo na půdě křesťanské církve mi takový úvod připadal nejlepší. Reakce mě překvapila. Komunističtí propagandisté se chovali slušněji.

Protože jsem se v té době naivně domníval, že lidé spolu hovoří proto, aby si něco sdělili, zkusil jsem najít nějaký bod, na kterém bychom se shodli. Vzpomněl jsem si na amerického básníka Robinsona Jefferse. Jo - jenže se ukázalo, že on ho nezná. O naprosto bezvýznamném dramatikovi z druhé polokoule chce pronášet autoritativní závěry, ale významného básníka, kterého dala světu jeho vlast nezná. To by koneckonců zase nebyla taková tragédie. Horší bylo, že ho ani nenapadlo prostě svou neznalost přiznat. Utekl a vrátil se tak za hodinu, až si zjistil a nabifloval fakta. Nechápal, že mně už zajímá leda to, ze které jeskyně ho na cestu do Evropy vyhnali.

Tehdy jsem to nebral tragicky. Usoudil jsem, že není možné, aby se ve státě, který má přes dvěstě milionů obyvatel nenašel ani jeden blbec. Později jsem ale měl řadu příležitostí se přesvědčit, že je to jednání spíš typické. Řada důvěryhodných svědectví se shodovala v tom, že americký úředník se obvykle chová jako hulvát, když si myslí, že si to může dovolit. Že naprostá většina americké společnosti je pozoruhodně nedotčená vzděláním. Ostatně celá zahraniční politika USA je poznamenána jednáním, jaké bychom čekali u Zulukafrů.

Takže na závěr poučení: Otroka - tedy otroka tělem i duší poznáte nejlépe tehdy, když z něj uděláte poháněče. Otroctví je jeden jev, otrok a otrokář jedna bytost. Čím poníženější byl člověk coby otrok, tím krutější bude coby otrokář. Z chování úředníků a všech „významných lidí“ v USA lze snadno odvodit poměry, ve kterých žili, vyrůstali, ve kterých se tvořil jejich charakter - tedy pokud se u nich dá o nějakém charakteru mluvit.

Kdysi jsem pociťoval soucit a sympatie k prostým občanům Sovětského Svazu, protože byli nuceni žít pod vládou, se kterou jsme my naštěstí měli jen nepřímé zkušenosti. Tehdy jsem si začal postupně uvědomovat, že na prosté občany USA se podobné pocity hodí daleko víc.