J. Hruška - "mafia neschopných"

2010-03-10 (17:18)

Vážený pane,
se zájmem jsem si přečetl část Vaší práce o slovenských dinosaurech. Snad se nebudete zlobit, když si dovolím několik poznámek:
Co se týká dinosaurů v parlamentu, napadla mě otázka, jestli parlament má vůbec nějakou moc. Jestli to není instituce, ve které platí, že když se nedám podplatit já, podplatí kolegu a já na tom jen prodělám. Jestli to není nejlepší místo, kam takové trosky uklidit.
O poměru většiny národa k moci se myslím dá říct, že většina lidí kteréhokoli národa má ctižádost například mít největší auto před domem, nejhezčí kytky v okně nebo vypít v krčmě nejvíc páleného. Pokud jim vláda umožní takový život, nadávají, ale v podstatě jsou spokojeni.
U disidentů je otázka, koho za skutečného disidenta považovat. V osmdesátých létech byla s poměry nespokojena většina lidí, včetně řady normalizačních komunistů - ostatně jako dneska. Pro lidi, kteří byli registrováni na západě a nechali si za svoje nekompromisní postoje platit v dolarech bych doporučoval název registrovaný disident (vhodně to připomíná "registrované partnerství"). Že se někteří z nich prodali i druhé straně, jeví se velice pravděpodobné. Část lidí, kteří se pohybovali v těchto kruzích připomíná Krasotínského (?) z poslední části Gogolových Mrtvých duší. Vzdělanci, kteří nerozuměli lidem a lidé nerozuměli jim. Vzpomínám na jednoho, který devatenáctého listopadu 1989 na chartistické schůzce málem brečel vzteky, protože "na Národní třídě byli mrtví a ani to snad lidi nezvedne." Za tři roky ho našli v lese oběšeného. Nedokázal se smířit s tím, co se u nás děje a o čem je navíc předstíráno, že je to naplnění jeho snah.
O nešvarech, spojených s mocí politických stran mluvíval rád Václav Havel. Co se moc neví - své rozumy zjevně opisoval z málo známé sbírky esejů Karla Čapka, která se jmenuje Místo pro Jonatana. Neviděl jsem ho při tom, ale shoda je tak velká, že se nechce věřit, že by mohla být náhodná.
Problém je v tom, že když vezmeme moc politickým stranám, nestane se majetkem lidu, ale bude úplně anonymní. V Rusku se lidé prali o moc, protože byla tam, kde byla vidět. Na západě na ty skutečně mocné nevidí nikdo. Věřím, že i Obama je loutkou, za jejíž vodící provázky tahá kdovíkdo. Kdyby někdo chtěl dneska zopakovat Velkou francouzskou revoluci, nebylo by koho poslat pod gilotinu.
Jeden z důvodů, proč se, alespoň v Čechách nemohou dostat do vládních kruhů osobnosti vidím v těch, kteří by se dali nazvat "mafií neschopných". Mimochodem: Něco podobného vypozoroval pan Parkinson v britském veřejném prostoru už někdy v šedesátých létech, takže jsme vlastně "evropští". Jsou to lidé, kteří spřádají podlé zákulisní machinace, ale snaží se zůstat neviditelní - vyhýbají se vedoucím funkcím. Jednak ze zbabělosti, za druhé proto, že sice dokáží cokoli pošpinit a pokazit, ale nic vybudovat. Poznají se mezi sebou snad po čichu, jako pozná pes čubku. Vzájemně se kryjí a dávají velice dobrý pozor, aby se nahoru nedostal nikdo lepší než oni.
Jediné místo, které tito tvorové sice ovládli, ale nemohou se docela schovat jsou sdělovací prostředky. O těch se říká, že jsou dokonale prodejné. Přes to pochybuji, že by se mezi jejich příslušníky našli takoví, kteří by dokázali udělat kladný obraz kohokoli. Jednak umějí jen špinit a hanět (oni říkají kritizovat), za druhé by i při své prodejnosti odmítli pochválit někoho lepšího, než jsou sami. No a protože lepších je tak devět lidí z deseti, zastávají se leda některých Romů... No, musím přiznat, že nemám tak docela pravdu. Nedávno jsem zjistil, že jeden člověk, přestože není z Prahy, je ochoten po mediální masáži volit Švarcenberka. Jde sice o senilního opilce, ale jeho hlas platí. Takže i mediální dobráci dovedou ohnout hřbet, když je na ně dost silný bič... Nebo je to naopak důkaz, že pravdu mám?
Možná s tím také souvisí slovanská nechuť k autoritám, spojená s touhou po vládě něžné a jemné. Když ovšem v minulosti Slované takovou vládu dostali, (že by se něco takového objevilo v blízké budoucnosti, to opravdu nehrozí) nedokázali se jí podřídit.
J. Hruška