Podle Hanse Bockera zhroucení měnového a hospodářského systému způsobí hyperinflaci, státní bankrot a snad i válku. Při státním bankrotu hodnota papírových peněz půjde rychle k nule, při hyperinflaci to může trvat rok, dva i více a výsledek bude nakonec stejný. Německo mělo ve 20. století snad 4 – 5 různých marek a všechny jsou pryč. To je dle něj zákonitý osud všech papírových peněz, které nejsou kryty reálnými hodnotami. Nevylučuje ani válku, v níž lidé nemají čas příliš se zaobírat svou ekonomickou situací, inflací apod. a veškeré takové problémy jsou potlačeny starostmi o rodinu, obstarávání potravin a o holé přežití.

Dluhy mohou růst a také rostou. Privátní osoba může mít dluh po dlouhou dobu, velká firma větší dluhy a déle a země může mít dluhy ještě podstatně déle, ale ve všech případech nastane den, kdy věřitel bude chtít dluhy vyrovnat. U státních dluhů nakonec nastává situace, kdy nelze dluhy obsluhovat a platit úroky, neboť nejsou dostatečné příjmy z daní. Potom dluhy rostou exponenciálně. Vždy však platí, že jednou dojde k tomu, že věřitel si řekne o zaplacení. Pak je konec, měnový a hospodářský systém se rozloží a není jiné cesty než otevřený rychlý státní bankrot nebo pomalejší hyperinflace se stejným výsledkem na konci – úplné znehodnocení papírových peněz.

Podle Bockera dnes údajně k vytvoření produktu, který v DPH přinese jeden dolar, je zapotřebí vytvořit dluh 6 dolarů, což platí i pro euro a tento systém, jak říká, je odsouzen k smrti. Zde se chce dodat, že tak „výkonná“ nebyla ani socialistická ekonomika ve svém posledním tažení.

Když jsem v úzkém kruhu známých o těchto názorech hovořil, zjistil jsem, že lidé přijmou vše jako možné, nikoli však válku. Válka je něco, co jsme si zvykli vidět jinde, a to jen v televizi nebo na obrazovce počítače a co se týká někoho jiného. Jakoby 20. století bylo od nás kdesi v šerém dávnověku a naši rodiče a prarodiče žili v jiném světě. Jistěže se již v Evropě ani jinde proti sobě nepostaví milionové armády. Tak se ostatně dnes, jak víme, války dávno nevedou.

Cesta, kterou si k osvobození od dluhů zvolil Island, je lákavá, ale uskutečnitelná právě jen na Islandě, okrajové zemi s počtem obyvatelstva srovnatelným s Ostravou. Odmítnutí platit dluhy, šlápnout bankám a zlodějům na krk, změnit ústavu, podstoupit přechodně zchudnutí a začít nanovo, to nelze od současných politiků očekávat. Ostatně zde není ani nikdo, kdo by si to vynutil a možná by tuto volbu ani sami lidé nechtěli, což je dobře vidět z celkové apatie a bezradnosti. Ani čelní lídři EU Merkelová a Sarkozy možná sami neví, co dělat a vše, co podnikají, je v podstatě snahou získat čas navíc a doufat, že nastane jakýsi obrat k lepšímu. Nic nebudou chtít rozhodovat, a teprve až nastane katastrofa, podřídí (oni či jejich nástupci) své konání nové situaci.