Pripojte sa k nám na Facebooku!

Na stránke CHELEMENDIK.SK nájdete výber našich načítanejších článkov.

V profili Sergeja Chelemendika - argumenty a fakty, komentáre a diskusie

   Pripojte sa k nám na YouTube!

    Kanál CHELEMENDIK.SK - videá Sergeja Chelemendika
    a ďalších našich autorov v rôznych jazykoch

Veľký dvojizbový byt v Starom Meste
na bývanie aj podnikanie DOBRÁ CENA!

Milí priatelia!
potešte svojich blízkych originálnym darčekom!
V našom kníhkupectve nájdete
ruské knihy, filmy, cd, matriošky, kalendáre aj plagáty.

Na všetky tovary teraz máme zľavy!

Viac na: http://ruskeknihy.sk/

Čtěte ruské klasiky

2012-02-04 (04:01)

Tedy, ne že bych jich tolik přečetl. Objevil jsem je v pozdním věku a našel jsem v nich zvláštní moudrost. No a jsem okouzlen, jako každý, kdo objeví něco nového. V článku se budu zabývat knihou Běsi od Dostojevského.

Na přebalu DVD s filmem, natočeným podle této knihy - rozsah filmu je tak pětinou rozsahu knihy, jinak to ani nejde - je poznámka, že vlastnit jí, nebo jí číst bylo "za komunistů" na kriminál. No, vycházela jednou za dvacet let. V roce 1967 a v roce 1987. Za dvacet let reálného kapitalizmu vyšel přetisk (česky reprint) posledního komunistického vydání v roce 2000.

Začnu doslovem, který napsal profesor Václav Černý. Na jeho konci píše, že se snažil docílit, aby se čtenář namáhal učinit si vlastní názor. To se mu jistě povedlo, jen si myslím, že za tímto účelem mohl být daleko stručnější. Značnou část textu věnuje osobním nedostatkům Fjodora Michajloviče Dostojevského, aby je demonstroval na scéně kolem zavraždění Šatova - docela rád bych si přečetl, jak by vypadalo, kdyby podle stejných pravidel hodnotil hromadu mrtvol na konci Hamleta, kralevice Dánského. Já si netroufám hodnotit knihu ani jejího autora, ale chtěl bych napsat pár věcí, které mě při četbě napadly:

S nadsázkou lze říci, že kniha je předlouhé kázání (640 stran). Na začátku oddíl z Bible, na konci alegorický výklad, který je zároveň shrnutím celého vyprávění.

Z jiného hlediska je to životní příběh Štěpána Trofimoviče Verchovenského, ruského intelektuála, jehož hlavními problémy byla měkota a jeden ze sedmi hlavních hříchů - lenost. V knize se o něm říká, že byl velkým dítětem. Tento typ intelektuálů sotva může někoho vychovávat (když sami nejsou vychovaní), ale hlavně bychom si měli dát pozor, když se snaží své "ideje" nabízet dospělým. Jednak ve své dobrotě přijmou kdejakou špatnost, jen když je alespoň trochu maskovaná, za druhé člověka ani nenapadne, že by takový dobrák něco špatného hlásal. Hlavní zřetel je věnován ovoci jeho života, tedy jeho vlastnímu synu Petru Štěpánovičovi a Nikolajovi Vsevoldovičovi Stavroginovi, jehož byl vychovatelem. V knize jsou to dva hlavní představitele nečistých tvorů, do kterých vstupují běsi, sužující svatou matičku Rus.
To, jak Stavrogin vyhledává nebezpečí trochu připomíná anglického gentlemana tak před sto lety, jak ho vypodobnil třeba A. Maurois v knize Mlčení plukovníka Brambla: Plukovník se ke svému rozhořčení dozvídá, že jsem se nikdy nezúčastnil štvanice: "To musíte messiou; je to ten nejkrásnější sport. Přeskakujete překážky vysoké jako váš kůň. V osmnácti letech jsem si už dvakrát málem zlomil vaz. Je to vzrušující". A tak podobně. Rozdíl je v tom, že takového člověka nevychovával Verchovenský, ale byl od dětství veden k tomu, že "gentleman to či ono nedělá" a naopak jiné věci dělá. Ještě důležitější je, že britský gentleman vnímal svojí úlohu budovatele impéria jako ušlechtilé poslání - ať už si myslíme o britském kolonializmu cokoli. Stavrogin ale odmítl životní úlohu důstojníka nebo statkáře a dopadl jak dopadl.

Při četbě jsem si častěji uvědomil, jak se filozofie, přebírané beze změny ze západu nehodí do Ruska. Tak třeba ateizmus: Západní větev křesťanství si zvykla víru široce definovat, přestože si byla vědoma, že se tímto způsobem nedá plně vyjádřit. Ateizmus pak na tyto definice rozumově útočil a věřící je rozumově obhajovali. Naproti tomu v Rusku se o víře moc nerozumovalo, prostě se žila. Výsledkem bylo, že Rus, který převzal západní ateizmus se dostal do rozporu sám se sebou. Obrazy vnitřní rozervanosti, které v knize najdeme svědčí o tom, že ti lidé staví život na něčem jiném, než o čem jsou rozumově přesvědčeni. Asi nejvíc je to vidět na Kirillovovi - na jedné straně trvalá radost a dobrota, jakou přináší víra, na druhé přesvědčení, že si musí prostřelit hlavu, aby zabil či ponížil Boha. Jeho tvrzení, že se jednou bude historie dělit na dvě období: Od gorily po odstranění Boha a od odstranění Boha po gorilu je po sto čtyřiceti letech možno doplnit poznámkou, že to druhé období bude patrně mnohonásobně kratší.

Nebo sociální učení: To vycházelo ze západních podmínek, kde byl dělník podle zákonů svobodným občanem, ale jednalo se s ním jako s materiálem. (Tomuto pokrytectví se někdy říkalo "protestantská morálka".) Pracovní síla byla podnikatelem vytěžena a po použití odstraněna z podniku. Vedle hald se struskou a hlušinou vznikaly tábory nezaměstnaných. Naproti tomu ruský chudý sice žil často jako dobytek a jednalo se s ním jako s dobytkem, ale přes to byl duše, takže to jednání mělo určité (bohužel někdy neurčité) hranice. S nastupujícím průmyslem ovšem začaly pronikat západní zaměstnavatelské manýry i do Ruska.

Dostojevský si dává práci, aby své postavy dokonale vykreslil. Mívají řadu povahových vlastností, někdy i protichůdných, jako v životě. Co jim ale po mém soudu vesměs chybí, je smysl pro humor. Berou samy sebe strašně vážně. Nedovedou se podívat na sebe s odstupem, ani se sobě samým zasmát. Někde tady bych hledal začátek tragedie. Nemohu si pomoci, ale mívám dojem, že brát západní liberalizmus vážně je na cvokhaus i v normálních případech.

Dostojevskému bylo spíláno, že "odmítá revoluci". Ať čtu jak čtu, nevidím nic jiného, než že ukazuje, jak to vypadá, když se liberálních "idejí" chopí nudící se zámožná mládež, spolu se smečkou potřeštěných intelektuálů, kteří nepochopili to, co si přečetli. Jestli je těm lidem někdo dokonale lhostejný, pak jsou to dělníci, živořící v podmínkách i na Rusko otřesných a nakonec okrádaní při propouštění. Jestliže považujeme za cíl revoluce slušný život pro všechny, pak jí nic neprospěje víc, než takovéto varování - realistický pohled na to, v co se taky může zvrhnout. Mimochodem si dovoluji poznamenat, že podobné varování by bylo neškodilo před "sametovou revolucí". Dostojevský ovšem ukazoval na důsledky liberalizmu v každé podobě (tedy přesně řečeno úpadkové verze liberalizmu, která se objevila někdy v 19. století a dodnes dále upadá), což je dneska možná víc "protirežimní" než v době "socializmu". To, co vkládá do úst například Šigajlovi není jen věštba. Po stočyřicetiletých zkušenostech to můžeme vidět spíš jako proroctví.

Je pozoruhodné, že se v knize třikrát objevuje motiv Viktorky z knihy "Babička" od Boženy Němcové. Pro osvěžení paměti: Viktorka byla selská dcera, od dětství naučená, že musí dostat vše, co si zamane. Proto, když přišla její chvíle, utekla s naprosto nežádoucím mladíkem. Po otěhotnění, když zákonitě "dostala kopačky" se vrátila do rodné vsi, pološílená utopila své dítě ve splavu a pak mu chodila zpívat ukolébavky. Zde vidíme podobné jednání u Lebjatkinovy sestry, které se představa, že utopila vlastní dítě možná vylíhla v choré mysli, Šatovovy ženy, která přijela porodit Stavroginovo dítě do rodného města, ale hlavně u Lizavety Nikolajevny Tušinové - Drozdovové, (také žákyně Štěpána Trofimoviče) která se stýká se Stavroginem ve chvíli, kdy by něco podobného udělal jen blázen. Nedá se předpokládat, že Dostojevský byl ovlivněn Boženou Němcovou či naopak, zdá se, že jde o první výsledky osvobození ženy, něco, co tehdy šokovalo, ale dneska je to už obvyklé a nestojí to za zmínku.

Čím víc se snažím "vypíchnout" některé momenty z knihy, tím víc si uvědomuji, že je zjednodušuji a zplošťuji, že prostě na toto mistrovské dílo nemám. Proto na závěr radím v podstatě totéž, co Václav Černý. Opatřte si knihu, najděte čas k jejímu přečtení, přemýšlejte nad ní. Stojí to za to.